Českoslovenští vojáci, kteří se v březnu 1939 nevzdali

Tato poměrně málo známá epizoda v našich novodobých dějinách patří k tomu lepšímu, na co můžeme a měli bychom s hrdostí vzpomínat. Připomeňme si tehdejší události, které se odehrály na bývalém československém území před jednaosmdesáti lety.
Československý stát, již bez značné části území odstoupeného Německu, ale stále ještě se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí (jak zněl oficiální název současné části západní Ukrajiny) prožívá v těchto hranicích poslední hodiny své existence.  Píše se čtrnáctý březen třicátého devátého roku dvacátého století.Ukrajinské KarpatySlovenský politik Josef Tiso se vrací z Berlína, kde si vyslechl Hitlerovy další úmysly s jeho a českou zemí. Slovensko na rozdíl od Podkarpatské Rusi získalo po mnichovské dohodě od pražské vlády autonomii a Tiso je předsedou jeho vlády. Tisovi a dalším slovenským politikům nyní prakticky nezbývá nic jiného, než vyhlásit samostatný slovenský stát. Pokud tak neučiní, německá armáda vtrhne na Slovensko a nastolí okupační režim. Československá vláda se dozvídá o vyhlášení samostatnosti Slovenska, a prakticky nereaguje. Rozhlas informuje o posledním vývoji a hlasatel přeje slovenskému národu mnoho štěstí na jeho další cestě dějinami. Orgány československého státu nyní kontrolují již jen území vnitřních Čech a Moravy a východních území Podkarpatské Rusi. Tyto země nemají společnou hranici a geograficky je stát prakticky v klinické smrti. Ne však vojensky. Maďarsko využívá československou agónii a vysílá své vojenské jednotky na území Podkarpatské Rusi, aby ji připojila ke svému území. Naráží však na tuhý a efektivní odpor tam dislokovaných a disciplinovaných československých jednotek.
Druhý den, 15. března jsou české země obsazeny Wehrmachtem, ale armáda se lvem na čepicích bojuje dál. Velitelům je jasné, že boj je marný, proto přecházejí k ústupovým bojům, které umožní přechod jednotek na území do té doby spojeneckého Rumunska s co nejmenšími ztrátami na životech. Takto úspěšně operují až do 23. března a poté Podkarpatskou Rus spořádaně opustí. Bez porážky a se ctí.Český lev
Podkarpatská Rus byla poté formálně součástí Československa již jen několik měsíců po osvobození v roce 1945. Navzdory marnému odporu obyvatel se stala součástí tehdejšího Sovětského Svazu. Dnes je nejzápadnějším územím Ukrajiny a autonomie se stále nedočkala. České stopy je zde možno stále nalézt, mnohde se netají nostalgií po společném státě s národem pod českými a moravskými horami. Určitě i díky českým vojákům z devětatřicátého.  

Proč nechtějí svoje lidi?

Není to zase až tak dávno, jak si jistě vzpomenete. Byli to hlavně Němci, kdo to do nás prali ze všech stran. Že máme ty příchozí z neznáma nechávat na pokoji, i když se vědělo nebo aspoň tušilo, že to nejsou žádní mudrcové z Východu, kteří se k nám přišli jako kdysi do Betléma poklonit novorozenému spasiteli. Že mohou být nebezpeční. Ale měli jsme je bez zadržování nechávat projít naší zemí. Protože chtěli většinou do Německa a třeba paní Merkelová hrdě tvrdila, jak to Němci zvládnou.
Víme, jak to zvládali. Nebo takzvaně zvládali. Víme, že to nebyl žádná sláva. Ale těch, kdo tvrdili, že to země nezvládá, bylo málo. I v dobách, kdy nás tlačili do uprchlických kvót.
Kolín nad Rýnem
Pak se nějakou dobu mlčelo a svět pomalu pozapomněl. Jenže já ne a ne zapomenout. Hlavně když jsem se teď dočetla o tom, nad čím by určitě někdo plným právem zlomyslně řekl: „Dobře jim tak!“
V současnosti je prý v kurdském táboře Al-Hol na severu Sýrie zavřených asi 200 manželek bojovníků Islámského státu s dětmi, pocházejících právě z Německa. Kdysi se prostě nechaly zlákat, odjely tam za svými vyvolenými a staly se jejich ženami. A teď žebrají, aby se směly do Německa vrátit. Že prý se v tom táboře nedá žít. Je tam prý chaos, ve stanech tam na ně prší, nemají tam toalety ani pitnou vodu. Žijí tam mezi odpadky a krysami, děti bývají často nemocné a na doktora tam člověk nenarazí. A to prý už ani nemluvě o tom, jak se k nim kurdští strážní chovají, jak je ohrožují zbraněmi a elektrickými obušky. Jak jim kradou humanitární pomoc nebo si za ni nechávají platit. A i OSN jim v tom dává za pravdu. Že prý tam skutečně zemřely stovky dětí na podvýživu a infekce.
Angela Merkelová
A Německo? Pro jeho bezpečnostní úřady je to prý problém, nemající řešení. Protože jsou tyto ženy podezřelé z přípravy závažných násilných činů, které by mohly Německo ohrozit, jsou radikalizované a v tomto duchu vychovávají i svoje děti. A tak by mohli v Německu přibýt další radikální islamisté. A ty tam nechtějí, protože je úřady nedokážou kontrolovat.
Takhle tedy zvládli ty, kdo k nim přitáhli z cizích zemí, kdo s Německem nikdy neměli nic společného. Ty si k sobě ochotně pozvali. A i když chápu jejich obavy, nedá mi to. Tyhle dvě stovky žen, které v Německu nechtějí, jsou přece jejich vlastní lidé! A ty ať si někde v té Sýrii na rozdíl od cizorodých migrantů třeba pojdou?