Objev halogenidové výbojky změnil svět

První výbojka byla v laboratorních podmínkách vyrobena již před druhou světovou válkou, lidé se však snažili o vytvoření zdroje umělého světla na tomto principu již ke konci 19. století. Zpočátku šlo o nízkotlaké trubice (zlidověle zářivky) a ty se také začaly dodávat na trh od konce 30. let minulého století. Na první vysokotlakou baňku si však lidstvo muselo ještě pár desítek let počkat.
Jako první se zrodila vysokotlaká výbojka rtuťová a po ní následovala sodíková. Oba dva zdroje měly jedno společné, a sice poměrně nepřesné (zkreslené) podání barev, což se však jeví u sodíkových zdrojů spíše jako výhoda. Ty jsou dodnes dominantní ve veřejném osvětlení a měli bychom si uvědomit, že právě teplý odstín barvy světla je přijatelný pro osvětlování ulic, kde lidé ulehají ke spánku.

Kde se halogenidovvá výbojka uplatní

Že jsou světla v ulicích mezi domy a nad veřejnou zelení v parcích oranžovo žlutá, je naprosto v pořádku, ale umíte si představit záběry z kamer na fotbalovém či hokejovém stadionu, kde nelze pořádně rozeznat dresy hráčů, a vše splývá v barvách, které neodpovídají realitě? Právě to by způsobil sodík ve vysokotlaké baňce.
A právě díky metalhalogenidovým zdrojům mohou lidé provozovat atletické mítinky i ve večerních a nočních hodinách, sledovat sportovní utkání v krytých halách a mnoho dalších činností, které vyžadují výkonný světelný zdroj s vysokým tzv. indexem podání barev Ra. Uplatní se i v některých dopravních bodech, jež vyžadují zvýšenou pozornost řidičů, např. přechody pro chodce https://zpravy.aktualne.cz/chodec/l~i:keyword:2145/ a některé mimoúrovňové křižovatky a nadjezdy.
Zatímco sodík barví světlo do teplého odstínu, o věrnější obraz halogenidových zdrojů se starají rozptýlené kovové prvky ve sloučeninách s jódem nebo s bromem (halogenidy) spolu se rtuťovou složkou.
Tlak uvnitř baňky přesahuje 15 atmosfér, pro zapálení směsi se využívá elektronika (předřadník) a životnost těchto výrobků je přibližně 10 – 15 tisíc hodin.