Objev halogenidové výbojky změnil svět

První výbojka byla v laboratorních podmínkách vyrobena již před druhou světovou válkou, lidé se však snažili o vytvoření zdroje umělého světla na tomto principu již ke konci 19. století. Zpočátku šlo o nízkotlaké trubice (zlidověle zářivky) a ty se také začaly dodávat na trh od konce 30. let minulého století. Na první vysokotlakou baňku si však lidstvo muselo ještě pár desítek let počkat.ulice v Barceloně osvětlená sodíkovými výbojkami
Jako první se zrodila vysokotlaká výbojka rtuťová a po ní následovala sodíková. Oba dva zdroje měly jedno společné, a sice poměrně nepřesné (zkreslené) podání barev, což se však jeví u sodíkových zdrojů spíše jako výhoda. Ty jsou dodnes dominantní ve veřejném osvětlení a měli bychom si uvědomit, že právě teplý odstín barvy světla je přijatelný pro osvětlování ulic, kde lidé ulehají ke spánku.

Kde se halogenidovvá výbojka uplatní

Že jsou světla v ulicích mezi domy a nad veřejnou zelení v parcích oranžovo žlutá, je naprosto v pořádku, ale umíte si představit záběry z kamer na fotbalovém či hokejovém stadionu, kde nelze pořádně rozeznat dresy hráčů, a vše splývá v barvách, které neodpovídají realitě? Právě to by způsobil sodík ve vysokotlaké baňce.
A právě díky metalhalogenidovým zdrojům mohou lidé provozovat atletické mítinky i ve večerních a nočních hodinách, sledovat sportovní utkání v krytých halách a mnoho dalších činností, které vyžadují výkonný světelný zdroj s vysokým tzv. indexem podání barev Ra. Uplatní se i v některých dopravních bodech, jež vyžadují zvýšenou pozornost řidičů, např. přechody pro chodce a některé mimoúrovňové křižovatky a nadjezdy.tři pouliční lampy s výbojkami
Zatímco sodík barví světlo do teplého odstínu, o věrnější obraz halogenidových zdrojů se starají rozptýlené kovové prvky ve sloučeninách s jódem nebo s bromem (halogenidy) spolu se rtuťovou složkou.
Tlak uvnitř baňky přesahuje 15 atmosfér, pro zapálení směsi se využívá elektronika (předřadník) a životnost těchto výrobků je přibližně 10 – 15 tisíc hodin.