A přesto se máme

Nedá se říct, že by všichni, kdo v naší zemi žijí, měli dokonalý život. Spousta z nás si musí nejednu věc odepřít, aby vyšla s penězi, které má. Někdy si odříkáme luxusní věci a někdy i věci zdánlivě obyčejné a běžné. To podle toho, nakolik napnutý je náš rozpočet.
Ale jak tvrdí index společenského vývoje od společnosti Deloitte, zoufat si nemusíme. I když mají mnozí z nás problémy vyjít s penězi, máme se daleko líp, než jsme se mívali dřív. Naše kupní síla podle tohoto zdroje vzrostla od dob sametové revoluce o dvě třetiny, což znamená, že ten, kdo si tehdy mohl koupit tři nějaké věci, si dnes může koupit stejných věcí hned pět.

I když logicky jak kdo, protože si někteří z nás od těch časů polepšili více a někdo méně, a jsou i ti, kdo si pohoršili. Celkově však prý máme dvacátou čtvrtou nejvyšší životní úroveň mezi 146 zeměmi, které byly do tohoto hodnocení zapojené. A to vůbec není špatné.
Ty tam jsou i doby, kdy jsme byli přijímaní do Evropské unie jako chudí příbuzní se 69 procenty průměrné životní úrovně tehdejší unijní patnáctky. Dnes už jsme docela jinde, daleko výš. Platy u nás rostou od roku 1993 nepřetržitě a v letošním prvním pololetí jsme prý brali v průměru 33297 korun hrubého, kdežto v roce 1989 jen 3170 Kč.
A prý si navzdory tomu nevyhazujeme zbytečně z kopýtka. Šetřili jsme si a pořád si šetříme. V polovině devadesátých let jsme prý měli naspořených 13,05 % ze svých příjmů a loni pořád ještě 10,82 %.

Kupní sílu tak prý dnes máme o dvanáct tisíc korun ročně vyšší než tehdy. Akorát že tu máme ty sociální rozdíly, které jsou pořád větší a větší. A máme tedy i skoro deset procent obyvatel ohrožených příjmovou chudobou. A u toho se nemůžeme zase až tak moc radovat z toho, že není tak zle, že je to jedna z nejnižších hodnot v Evropě.
Příští rok si prý zase polepšíme, a to o devět stovek. Zase budeme o něco blíž průměru Evropské unie. Ale zase nám to přidání sežere růst cen. Tedy těm, kdo dostanou přidáno. Ostatní si pohorší.
Takže se máme líp? Nebo hůř To už nechám na vaší úvaze.